Potápěčská expedice 2009

Originál reportáže najdete na potápěčském webu http://cehopex.webnode.cz/zpravy-z-expedic/ .

Albánský potápěčský čechstopis

Hamletovské ..“psát či nepsat?..“

Původně jsem si říkal, že už asi nikdy nebudu nic psát o našich potápěčských a cestovatelských dobrodružstvích. Názor jsem změnil až když jsme vyjeli na expedici do Albánie. To se prostě nedá nenapsat.

Hurá do Albánie
Snad to byl Habža, koho napadla tato lokalita. Nikdo o ní moc nevěděl a tak to byla lákavé, tajuplné, exotické a snad i nebezpečné. Cílem se stala země, v které po dlouhých letech izolovanosti přišlo v devadesátých letech uvolnění a s ním i první vlna turistů. Avšak ne na dlouho. V roce 1996, po krachu pyramidových her, jimiž chtěla vládnoucí strana „pozdvihnout ekonomiku“ a v níž 50% obyvatel přišlo i to málo co měli, začala být zmítána chaosem a občanskou válkou. Jedni z prvních českých turistů, kteří Albánii navštívili v roce 2000, jsou dodnes nezvěstní. Zadáte-li na vyhledavačích „potápění Albánie“, či podobný odkaz, najdete jen obecné, nic neříkající informace o ničem. Je potápěčsky nedotknutá. Jak to tam si vypadá? Co moře a pobřeží? Co lidé? Bezpečnost? Byrokracie a povolení? Mnoho výzev, které nás oslovily. Všichni nás varovali a nevěřícně kroutili hlavou. Albánie? To jste se zbláznili! Asi ano. Ale máme za sebou i Krym na Ukrajině. Taky dobrodružství. Ale stálo za to. Tak to zkusíme! Nakládáme elektrocentrálu, lahve, kompresor a jiné nezbytnosti do vleku a plníme kufry aut. Plni očekávání tak vyrážíme v pěti autech, v počtu šestnáct, vstříc novým dobrodružstvím.

Čas je relativní pojem
První den výpravy mi silně připomněl biblické, a mytologické události vzniku Světa. Na počátku byl Chaos! Nic nového pod Sluncem. Prostě jako vždy po „důkladné přípravě“, opouštíme ještě více chaotický každodenní svět pracovních a rodinných událostí a chystáme se odjet do pro nás neznámých krajů. K vodám, kde vznikl život, a které se staly osudným cílem všech potápěčů. Ranní setkání se tak posunulo na předpolední, poobědový sraz na odpolední a odpolední odjezd na podvečerní.

Navigace a „Kniha kouzel“
Po debatě kudy to vlastně pojedeme, nastavují auta své navigace GPS a vyrážíme. Jako první vyjíždí vozidlo bez navigačního přístroje. Jsme tak vedeni harrypotterovskou Novou knihou kouzel (dále jen NKK) - pětikilogramovým atlasem světa, vydaným v minulém století a zaprášený zubem času koupený Pepou v zapadlém antikvariátu za 80,- Kč. A tím je jasně daný další chod událostí! Často jsme tam, kde nechceme. O to nás čeká více „kouzelných“ překvapení.

Tranzit
Volíme klasiku přes Rakousko, Chorvatsko a Černou Horu. Tedy notoricky známou cestu k Jadranu. V civilizovaných zemích se tak moc bloudit na dálnicích nedá. S přibývajícími kilometry se však situace poněkud mění. Projíždíme Rakousko. V noci Slovinsko. Chceme se vyhnout dálnici a ušetřit tak nehorázný poplatek za pár metrů dálnice. Sjíždíme do křivolakých uliček a po půl hodině jízdy nás Kniha kouzel „úspěšně“ zavádí na placenou dálnici. No nechytili nás! Ušetřili jsme! Kniha kouzel je mocná. Ochránila nás! Ach ten Potter z Bradavic. V Chorvatsku vede dálnice téměř až na hranice. Jen poslední úsek se proplete horami a jsme v Černé Hoře. Platíme 10 E za auto a když slyší že jedeme do Albánie, ani nechtějí vidět potraviny, které jinak přísně kontrolují a povolují jen 5kg na osobu. Míjíme překrásné scenérie pobřeží Montenegra s řadou komerčních pláží zavalených miliony lehátek a slunečníků, barů a diskoték. Ruské nápisy zvěstují kdo tu vládne. Na ránem jsme v Chorvatsku a je tu nový den. Zajíždíme k zátoce. Papání, koupačka a krátký odpočinek. Navečer jsme u hranic Černé Hory. Soumrak už šahá na horizont a my, resp. Pepova NKK nás zavádí na scestí. Chtěli jsme k moři a jsem v horách. To jsou mocná kouzla! Nakonec končíme v kempu nad mořem. Trochu rumu na metabolismus a uleháme. Ráno nás budí rozbřesk a vycházející slunce za doprovodu bouření vln, stavebních strojů, sbíjecích kladiv a vrtaček stavebního ruchu. Jo to je civilizace! Hezky si to užijte rekreanti! Při odjezdu se nechtěně dělíme na dvě skupiny. Každou vede samozřejmě, jak jinak?.......... auto bez GPS. Vyrážíme tak každý na jinou stranu. Ještě že máme mobily. Ty dokázaly kouzla a zase nás spojily v jeden tým. Černou Horu projíždíme bez potíží (kromě střevních). Jen Vovča vyrazil do světa bez zelené karty a tak si tu kupuje novou. Taky proč ji brát? Již tak má přeložené auto a jeho Seat tahá kouli pěkně po silnici. Míjíme překrásné scenérie pobřeží Montenegra s řadou komerčních pláží zavalených miliony lehátek a slunečníků, barů a diskoték. Ruské nápisy zvěstují kdo tu vládne. Pryč odtud!

Albánie, země jiného světa ……..
Vjezd do Albánie je téměř pohodový. Jen o maličko více byrokracie. Musí si nás zapsat! Nejsme v EU. Počítač se ale bortí při registraci našich pasů. Tak trocha zdržení. Dostáváme jakýsi papír na každé auto a jsme v zemi vytoužené. Vedeni „Knihou kouzel“ zajíždíme ke Skadarskému jezeru kam jsme nechtěli. Je ale kouzelné. Otáčíme a projíždíme přes cikánské getho. Cikáňata běží za autem a strkají ruce i dovnitř aut se snahou něco ukrást. Pár sprostých recitovatelných českých slov a přejíždíme přes most, který připomíná lávku na zdymadlech přes Labe. Sevřeni jeho malou šířkou a trochu i se sevřenými svěrači jak se prohýbá a vrže pod váhou našich aut přijíždíme za město. Kolem silnice nabízejí až metrové ryby ponořené v dětských vaničkách. Jezero je asi bohaté na ryby. Lidé však chudí.

Albánie, země asfaltu
Z asfaltu který zde těží jsou vyasfaltované pařížské bulváry. Je jeden z nejlepších na světě. Hlavní tah na jih je taky z asfaltu. Trochu pobořený, mírně popraskaný a občas vymletý. Pravda tak je, že ani asfalt není vždy zárukou průjezdnosti. Pohovořili jsme s místními a vydali jsme se na základě jejich doporučení k moři. Asfalt po odbočení byl více a více horší a končil ve městě, kde hadice s vodou skrápí prach, aby se nevířil před restauracemi a obchody. Zpomalíme a najednou pokřik a stojíme! Jsme ve slepé ulici, která končí kasárnami. Za mřížemi ve strážním okénku na nás vyjeveně čučí voják se samopalem. Ochotný Albánec připomínající svým vzhledem mafiána ho však „ukecá“ a voják otvírá vrata a my se tak můžeme ve vojenském prostoru otočit. No co?! Jsme přeci taky v NATO! Odbočujeme za městem a opět závora. Přírodní rezervace! Konec! Otevírají bránu a my se opět otáčíme. Už to máme nacvičené. Další odbočkou odbočujeme vpravo a mapa dobře ukazuje, že silnice vede k moři. Po pár kilometrech zjišťujeme, že to, že na mapě je vyznačena silnice, rozhodně neznamená, že je asfaltová. Ale ani to neznamená, že se tam po ní dá dojet. Ale ani to neznamená, že to nejde. Silnice se mění v polňačku plnou děr a výmolů. To, že kolem jsou hospůdky a dokonce i benzínové pumpy však znamená, že někam vede. Nevzdáváme to! Začíná se silně šeřit a cesta se rozdvojuje. Nevíme kudy a na mapě to není. Zastavujeme u krámku s chlazeným pivem a ptáme se na cestu. Něco odpovídají, ale nikdo jim nerozumí. Anglicky neumí. Stopujeme motorku. Řidič ochotně zastavuje, ale zapomene sundat pod návalem alkoholu nohy z pedálů. Padá. Tím padá i naše šance na radu. Nakonec nás jiní posílají přes mostek. Tma sílí. Po několika kilometrech zastavujeme u hospůdky, kde nám dva podnapilí místní radí kudy. Něco melou a pořád nám podávají ruce. Nakonec nás posílají doleva a že nás dovedou. Tam se cesta zvedá do kopce, ale s vlekem za autem není návratu. Tady se couvnout nedá. Motory řvou na jedničku v zatáčkách a rigolech, lítáme z jedné strany na druhou. Tlumiče netlumí, stěrače stírají. Oblaka prachu………. Jsme nahoře. Zázrakem jsme to všichni vyjeli. To teda byl mazec. To cesta na Sněžku je proti tomu highway. Albánci nás dojíždí a po půlhodinové jízdě již po lepší cestě jsme u moře, na pláži. Díky a čau! Rada nad zlato. Ráno procitáme mezi bunkry a odpadky. Splnilo se ale přání některých, že když jedeme k moři, tak spát u moře. Pryč odtud. Zastavujeme u benzínky. Zmizí v nás několik jehněčích bifteků a při odjezdu zjišťujeme, že je pod Renaultem louže oleje. Prasklá a proražená vana! Naštěstí jen mírně. Habžíkovy šikovné ruce dírku rozklepou. Odmastíme to lihem na holení, přeplácne se to žvýkačkou a přelepí leukoplastí. Samozřejmě voděodolnou! Kupodivu to vydrželo až domů! V městě Duressi najíždíme na kulaťák. Zprava nás však nikdo nebere na vědomí. Osmdesátkou se tam řítí auto za autem že nestačíme zírat. Místní řidiči nás tak dovedou někdy k zuřivosti a někdy k smíchu. Prostě dopravní značky tu mají jen informativní charakter. Plná čára pak znamená předjížděj opatrně a dvě čáry, předjížděj velmi opatrně. Pozitivně však je hodnotit to, že když chtějí předjíždět, zatroubí. Připadalo nám to nějak bezpečnější. V Albánii během minulého režimu neexistovala osobní auta a tak většina řidičů nemá starší řidičák než 15 let. Svědčí o tom i to, že místní silnice mají největší podíl smrtelných nehod v Evropě. Je to možná i dáno tím, že alkohol za volantem se tu vůbec neřeší. Najíždíme na místní dálnici. Alespoň podle značky. Jinak je to čtyřproudá silnice oddělená středovým betonem přes který ale v klidu přelézají na přistavených žebříčcích i celá rodiny s dětmi. V pravém pruhu není problém předjíždět cyklistu s pytlem kukuřice na rámu, osla zapřaženého do kárky s vibrujícími koly, osla se svým pánem na hřbetu. Tu i cyklista v protisměru. Noční jízda Albánií je excelentní adrenalin. Kol zde jezdí dost, ale všechna bez světel, tak i řada aut. Silnice jsou už asi bezpečné, už na lupiče nenarazíte. Jen vidíte některé jejich výnosy. Kradené peníze se legalizují výstavbou a prodejem bytů, které tu rostou jak houby po dešti a pak ještě „myjou“ peníze v benzínkách. Roste i individuální výstavba. Míjíme stovky nových domků, nebo i jen betonových skeletů na jejichž dostavbu chybí peníze, které se do země většinou dostávají prací Albánců v zahraničí. Na rozestavěných domech místo naší májky často visí panenka nebo medvídek jako ochrana proti uhranutí, proti tzv. Zlým očím. Některé pohanské zvyky jsou tady stále živé.

Albánie, země mercedesů a prachu
Tolik Mercedesů všech možných typů a stáří jako tady jsme neviděli snad za celý život. Na jednoho obyvatele je jich tam prý víc než v Německu. Nepočítali jsme je (i když někteří bláhovci chtěli), ani jsme nepočítali obyvatele, pravdou však je že Albánci dobře vědí, co si pořídit. On takový mercedes je asi dobré auto, a navíc toho strašně moc vydrží. A kdyby třeba nevydržel, tak se může opravit. Tolik vraků těchto aut neuvidíte taky nikde. Silnice lemují desítky vrakovišť s desítkami a stovkami vraků. Jsou mezi sebou odděleny jen benzínkami, myčkami a bunkry. Zaujaly nás benzínové pumpy s honosným názvem KASTRATI. Pokud po kilometru jízdy po silnici náhodou nepotkáte benzínovou pumpu, určitě potkáte alespoň jeden bunkr a dvě myčky. Všude je tak nápis LAVAZH (myčka). Země a hory jsou z vápence a ten se drolí a drolí až je z něj prach který je všude. V autě, v puse, na textilu i na autech. Albánci asi svá auta milují a tak je stále myjí. Myčky se dělí na Lavazh, kde je jen hadice s vodou a se znuděným Albáncem pokuřujícím balené cigáro s tabákem neznámého původu. Vyšší kategorii představují Lavazh speciale, což představuje nadstandard - boudu u silnice s hadicí a židlí pro vás. Luxus představují Lavazh extra a vrcholem bylo Lavazh Euro. Ty všechny už mají už i plátěnou střechu. Kolem pobíhají toulaví psi a pomalu pijí z louží kolem umytých aut na které se opět už snáší nový prach. Strašili nás s kvalitou silnic. No není to až tak pravda. Hlavní tahy jsou ucházející, více na jih ne široké, ale bezvadné.

Albánie, země pill-boxů
Na každém kroku nás provází bunkry kterým pro svůj tvar přezdívají pill-boxy - tedy krabičky na pilulky. Bylo jich zde vybudováno téměř milion. To znamená na tři Albánce je jeden. Najdete je u silnice, za silnicí, na kopci, ve vsi, ve městě, na pláži, v kukuřici, v moři i na plážích. Dokonce i u mešit, či na hřbitově. Dnes jsou v nich sklípky, ale i sklípkani. Čisto i binec. Někde i hov…. No prostě jiný, militantní, ale už historický svět. Hrají si na nich děti a tak jsou ošizeni o to si je stavět jako děti u nás. Suší se prádlo, vážou k nim krávy či osla, ... Někde se jen tak rozpadají. Prostě jsou všude!

Albánie, země odpadků
Stranu zelených by to tady asi kleplo. Odpad nás provází snad všude. Ne že by tu byl všudevládnoucí bordel, ale najedenou se u silnice zjeví místo plné flašek, igelitů a plastových lahví. Večer pak skládky hoří aby se uvolnilo místo pro zítřejší další odpad. Stmívání je tak protknuté dýmem a zápachem hořícího plastu.

Albánie, země tureckých záchodů
Nic nového pod sluncem, ale je to tak. Vyprazdňování je na tomto typu OO, nebo WC, či hajzlíku, jak chcete, prováděno v dřepu přímo do otvoru nebo vyhrazeného prostoru v toaletě. Musíte se trefit! Jedná se přitom o nejpřirozenější polohu k vylučování. Osoby nezvyklé na tento typ toalety tuto činnost provádějí chybně v podřepu místo v dřepu, což je namáhavé především na stehenní svaly a náročné na udržení rovnováhy i dostatečného odstupu od oděvu; v této nesprávné poloze rovněž nedojde k plnému uvolnění břišního svalstva, potřebnému k správné vylučovací funkci těla. Jen neuklouznout! Nevýhodou je větší náročnost pro méně pohyblivé nebo postižené osoby a celkově menší pohodlí. Citováno částečně z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Tureck%C3%BD_z%C3%A1chod“ Někomu to způsobuje i trauma. Tomáš stále hledal záchody „našeho typu“ (porcelánové – ach jo, celej Táta). Ty tu najdete taky. Většinou však bez prkýnka. Jen v některých hotelích prý vyfasujete prkýnko na recepci a s ním pod paždí mažete na pokoj. Při odjezdu ho vrátíte jakož i klíče. Jestli jsou prkýnka na zálohu nevím. Lepší je to v přírodě. Ale postup je obdobný.

Albánie, země hor a pláží
Když zmačkáte papír, rozbalíte a hodíte na zem je zvrásněn jako Albánie. Pohoří se střídají s údolími, která se občas natáhnou do úrodných rovin kolem řek. Na konci dálnice se před námi zvedá vysoké pohoří. Stoupáme z nulové nadmořské výšky klikatícími se serpentinami pohořím Cika až do Llogarského průsmyku ve výšce přes 1000 m.n.m. Ze severní strany sytě zelené lesy borovic a jedlí. Za průsmykem krkolomné serpentiny s kamenitými srázy končícími v Jónském moři. Dole pluly kdysi Odysseovy lodě. Cestu vybudovali Římané. Dnes je asfaltová. Tu se svodidly, tu bez nich se srázy několika set metrů dolů. Nezvládnout to znamená mít zde pomníček jako řada jiných Albánců. Na horizontu vidíme ostrov Korfu, a další řecké ostrovy Borshi a Qeparo.Břehy pod námi lemují porostlá skaliska a žlutavé pláže.

pláž Czech Brach
Hned tu první pod klesáním z Llogarského průsmyku si vybíráme jako své tábořiště. Pod vesnicí Palasa se prašnou cestou pomalu suneme k moři na nádhernou pláž asi dva kilometry širokou a více jak sto metrů hlubokou, končící skalním útesem a zelenými keři. Zde přistál Julius César se svými sedmi legiemi v roce 49 př.n.l. na své pouti k bitvě s Pompeiem. Zde budujeme i my svůj base camp. Doslova asi poslední ráááááj svobody v Evropě. Bez poplatků. Bez stresů. Bez pokut za táboření. Bez buzerace moderního světa zákazů. No, nejsme tu sami. Žije tady ještě srnec, lišky, veverky, divočáci, vlci, medvědi, zmije. Naštěstí ne všichni prošli našim táborem. Navštěvuje nás jen několik želv, jak řecká, tak bahenní i zelenavá. Bílí i černí štíři, blavor – slepýš, malí i velcí mravenci, komáři, stonožky i jiná havěť. Ze svých nor vykukují chlupatí sklípkani. Občas si na stůl sedně i pěkně masité tak 10 cm dlouhé saranče. Drobné kobylky ani nepočítaje. V podvečer nad námi přeletí jak menší (podkovovitý), tak větší dlouhoprstý netopýr žijící v nedalekých jeskyních, ale i v dělostřeleckých bunkrech nad námi. Zahlédneme i orly. Zajedou sem i ochránci přírody, neboť jsme pod přírodní rezervací. A pak ještě policie, kterou zajímá jen registrace našeho člunu, neboť jsme v nejužší části moře od Itálie, v Otranské úžině. Od Otranta kam vede cesta pašeráků drog a emigrace Albánců nás dělí „jen“ 72 km mořské vody.Známe to i z druhé strany, kdy jsme se v Otrantu potápěli. Kde nás za pašeráky i považovali a vzali nám motor od lodi. Zde však cítíme, že policajty spíš zajímá naše bezpečnost. Přijedou, pozdraví, zeptají se zda nám něco chybí a s úsměvem a pozdravem „Čeko – Pavel Nedvěd“ zase odjíždějí. Cítíme se tu bezpečně, i díky snad tomu, že nad námi je i skupina bunkrů ochraňující tuto pláž. Opuštěných, ale dýchajících atmosférou minulého století. Večery trávíme grilováním skopového, popíjením vynikajícího červeného vína, albánského koňaku Skanderberg, což byl jakýsi národní hrdina a jmenuje se tu po něm snad každý patník. Pojídáme místní salámy, které se tu ještě vyrábějí z masa, jakož i sýry a především mléko z mléka! Povídáme si o potápění a pozorováním hvězd. Díky odlehlosti zde není světelný smog a tak není noci, abychom neviděli padat hvězdy, nebo družice které protknou oblohu. Moře omývá jemně kamenitý břeh „naší pláže“ s polohrubým pískem a rozházenými valouny. Vlny šplouchají a někdy se i zvednou do výšky dvou metrů. Přeskočíte je a necháte se jimi unášet. I když je teprve červen, teplota vzduchu je kolem 35-40° C. Kocháme se horským vrcholem Athanasi, který se přímo z moře zvedá do více jak 2000 m.n.m. Jeho vrchol občas zahalí čepice bílých mraků. Napadá nás: „Sundejte tu kýčovitou tapetu“. To není skutečnost. To je jen sen. Je to neskutečná krása. Jsme na hranicích Jónského moře, které začíná od Vlórského zálivu jenž je hraniční od moře Jaderského. Pobřeží je zde i dále na jih velmi rozeklané se skalnatými zátokami táhnoucími se podél úzkého pobřežního pásu. Pod plachtou tvořící stín našeho kempu tak trávíme deset nádherných dní. Ranní procitnutí a hurá k vodě. Podíváte se vlevo, či vpravo a všude samý Čech. Není tu nikdo. Jen my. Proto česká pláž – Czech Brach! Jen asi stovka včelích úlů opodál připomíná, že tu někde nedaleko je asi nějaká civilizace. Řada z nás proto spí i jen tak bivakem na teplém voňavém písku.

potápění
Jsme za hranicí Jónského moře, které začíná severněji u Vlórského zálivu jenž je hraniční od moře Jaderského. Pobřeží je zde, zejména severněji, ale i dále na jih velmi rozeklané, se skalnatými, plážemi vyplněnými zátokami táhnoucími se podél moře. Místní pobřeží zde nabízí mimořádně dobré podmínky k ponorům. V porovnání s Chorvatskem je zde teplejší podnebí a tím i delší letní sezóna. Náš člun zvaný Matylda obtěžkán posádkou a potápěčskou technikou denně vyráží severozápadně k poloostrovu Karaburun. Přístup k poloostrovu je ze severní strany od Vlórského zálivu uzavřený, neboť je zde základna NATO. Z naší strany je to však více jak 40 km pobřežní pustiny padajících skal do moře a nabízející potápěčské skvosty této země. Horský hřeben pevniny i dále poloostrova padá příkře do moře. Boční hřebeny vytvářejí řečiště, kde se v době srážek valí voda. Střídají se zde útesy s malebnými zátokami, z nichž některé jsou zakončeny písčitými plážemi. Ta první od pláže nese pro nás exotické jméno Karaburuni. Krasová a erozní činnost zde vytvořila řadu jeskyní zdobících útesy. Nedaleko od nás je jeskyně Lepenica s prehistorickými nápisy na stěnách. Asi nějací historičtí sprejeři. Dále pak i několik dalších, včetně jeskyně Hasni Aliu, kde žili a ukrývali svou kořist kdysi piráti. I desítky dalších plné krystalů a krápníků. Řada jeskyní je pod vodní hladinou. Menší i větší. Voda tu padá až k hloubkám přes 50 m.Zátoky jsou pod vodou střídány podmořskými hřebeny a hlubokými průrvami přepažené lavicemi. Jsou zde tak ideální podmínky pro podmořský život a tím i pro ponory. Jeskyně se pyšní jak tmou, tak směsicí světel. Dómy jsou někde plné kamení, jinde strohé. Někde máte pocit že se balvan pod stropem musí zřítit. Křišťálové moře naskýtá viditelnost až 20 m. (Výhoda i pro povrchové potápěče.) Nejhlubší uskutečněný ponor do 42 m poskytl pěkné prochlazení. Jinak nic. V těchto hloubkách už je voda v tomto období ještě studená. Snad i tím, že se tady v některých místech vlévají do moře sladké prameny z hor, jenž se viditelně mísí a tvoří haloklinu - rozhraní sladké a slané vody, které se díky různé hustotě nesmísí. Pokud plavete do nerozvířené vody je vidět jako čára, když plavete za někým a voda je již rozvířená, plavete tekutinou, připomínající čirý sirup. Stačí ale změnit hloubku. Slaná voda je teplejší, takže když se narovnáte, pocítíte jaké to je mít, jak se říká „chladnou hlavu a nohy v teple...“. Tato chladná voda je příležitostí a nabídkou chladit si tu pivo na teplotu sedmého schodu. Což samozřejmě s chutí přijímáme. Čím více na sever, tím více je rozeklané dno. Poloostrov je potápěčsky ještě nezmapovaný, což uvádějí i albánské potápěčské stránky http://www.divingalbania.com/. V albánských pobřežních vodách žije na 300 druhů ryb, z nichž některé patří k vzácným. Nám se podařilo sledovat pražmy i pražmany, tresky středomořské, mureny, ropušnice, létající ryby, proužkovaného kanice, kněžíka pavího, trnuchy, kranase, malé i velké langusty, chobotnice pobřežní, hvězdice i spoustu ježovek. Tu a tam zahlédnete sumýše. Barevností vás upoutá i místní flora tvořená především sasanovcem jeskynním a trsovitou houbou Agelas oroides,……… Zkoušíme i noční potápění které však nic zázračného nepřináší. Jen Karel u břehu zahlédne tak 80 cm velkou želvu karetu, která jak známo ohrožený druh „vyvádí“ na nedalekém ostrově Zakynthos svá mláďata. Chytáme i ryby. Na pruty. Daří se však ulovit jen malé kněžíky. Jak se tu ryba loví nám předvedly dva čluny, které zajely za nás k útesům. Vyhodili dva granáty, následují výbuchy, sesbírají ryby a na plný plyn mizí. Jo ruské třpytky, to tady asi bývá pravidlem. Za chvíli je tu těžký vojenský člun. Nic ale nevyřeší. Lov na harpunu je tu však zcela běžný. O víkendu potkáte i celou rodinu, která si nese grilovací rošt, dřevěné uhlí, ploutve, masku i harpunu. Tu si můžete půjčit i v hotelu v Himare

Synergie
Večery jsou prodchnuté celodenním teplem. Stíny útesu pod kterým táboříme vydechují příjemnou vlhkost. Kulisou jsou šplouchající vlny podkreslené bubláním kompresoru jak se plní potápěčské láhve, a centrály, která dobíjí mobily, baterky,…. Denně se dělíme do týmů, nebo do individualistů. Jeden je sleepman, druhý press agent, další jsou underwathermans, upmanship, ………….najde se i kissman, ……….. jsou zde i dvě mořské panny……. Tu se vaří, tam spí, jinde zase něco opravuje. Šestnáct lidí to už je zájezd. Popíjí se místní lahodné červené víno s mírnou tříslovinkou a albánský koňak s mírnou cenou. Jeden večer se nenecháváme zahanbit a z kondenzovaného mléka a českého rumu vyrábíme tradiční nápoj našich výprav. Typ A – pro ženy Typ B – obohacené kakaem (a více rumu) Typ C – obohacené istantní kávou (a ještě více rumu) Po několika hodinách mizí 12l této tekutiny v účastnících zájezdu. „Karle řekls jim to? Nevracejí podšálky!“ Vítr je často shodil pod stůl a tak jich byl stále nedostatek. Tomáš kupuje druhý den nové. Několkrát večer grilujeme. Šašliky z telecí kýty, proložené cibulí a paprikami místní provenience, to byla bomba. Jehněčí žebírka laskominou a grilované brambory s místním salámem, pochoutkou. Tady i salám chutná! Dávají totiž do něho skutečně jen maso (na rozdíl od výrobců u nás sojovou mouku a mleté kosti) a do mléka tu dávají místo bílého barviva - mléko. Světe div se! Palačinky od Vlaďky pak jsou třešničkou na dortu našeho debužírování na Czech Beach!

Další pláže Albánské riviery
Několikrát jsme se vydali prozkoumat další možnosti potápění. Klikatící se silnice v horách kopíruje dále na jih mořský břeh. Jedinou možností přístupu k moři jsou pláže. Zbytek jsou útesy. Tyto pláže, až do Sarande, nazývané Albánskou rivierou jsou jen málo dotčené výstavbou. Ty nejhezčí postrádají jakoukoliv infrastrukturu. Přitom jsou to prý ty nejkrásnější pláže Jónského moře. S čímž nelze jen souhlasit. Kdyby tady nebyla izolovanost minulých let této země, stálo by tu na desítky hotelů a restaurací. A ono je jen otázkou času kdy to tu tak opravdu bude.

- Krokodýlí pláž
je hned za „naší“ pláží a je od ní oddělena jen širokým vyschlým řečištěm horské řeky padající z výšky přes dva tisíce metrů

-pláž na jihu - Dhermiu
hned v první vesnici lze sjet k moři, kde jsou tři restaurace a dlouhá pláž, jak jinak, s bunkry, zakončená probíhající výstavbou kempu se srubovými chatami. V létě je tu prý plno.

- pláž Gjipe
menší pláž v malebném zálivu s kaňonem, v kterém se nachází 75 metrů vysoký vodopád.

-pláž Ilias
je snad nekrásnější. Leží totiž v kaňonu přívalové řeky. Není velká, ale sevřená kaňonem působí velmi romanticky. Ani noha.

-pláž v Jali
je taky pustá, klidná, pohodová pro potápění za útesy.

-pláž kde „končej lidi“..
rostoucí městečko Himare, které ještě před pěti lety prý bylo jen prašné město duchů dnes nabízí hotýlky, městskou kilometrovou pláž lemovanou pergolami s hospůdkami kde již i ráno v sedm pulsuje život a místní tu popíjí nezbytnou kávu. Prý hledají práci. Největšího hledače práce pak poznáte podle brilantního protáčení cigaretové krabičky mezi prsty. Žijí zde albánští Řekové. Většinou sem jezdí místní, Makedonci, Řekové z Řecka a Italové na dovolenou, neboť ceny jsou tu buď srovnatelné, nebo dokonce nižší než u nás. Jen např. plzeňské tu popíjíme za 22,- Kč s Mallborkou za 40,-Kč za krabičku. Modré moře je tu skvělé a prý teplé dlouho do zimy. Druhá pláž za městem nazývaná Spile nabízí i pohledy do jeskyně, která byla osídlena jž v 6. stol. př.n.l. a prameny vody v ní zásobují celé městečko. Seznamujeme se zde s majitelem malého hotýlku a velkoobchodu s nápoji. Před týdnem se vrátil ze zájezdu z Prahy. Na stůl staví láhev albánského koňaku. Na setkání. Jeho zeť umí anglicky a tak nás seznamuje s místními poměry. Radí nám abychom zajeli na pláž před městem. Dá se tam kempovat a on tam jezdí harpunovat. „A jak se tam dostaneme?“, ptáme se. „Pojedete zpět a odbočíte there where ends people“. „Jak končí lidi?“ „Tomu nerozumím?!“ „Jo! Tam za městem … there where ends people“. Nakonec sedá do auta a serpentinami vyjíždíme z města a u hřbitova odbočujeme. Aha, tak to je to místo „kde končej lidi..“. I když náš průvodce neznal „grave-yard“, či jiný výraz, pochopili jsme až nyní kde "končej lidi“. Spouštíme se k vyschlému řečišti a přijíždíme na pláž s dvěma restauracemi, pěti bunkry a na konci po pěti stech metrech u olivového háje se útesy prudce boří do moře. Tady by potápění šlo!

-pláž Llaman
je hned na jih za městem. V krásném údolí, kolem kterého se vine silnice je vybudována velká diskotéka a asi to tu musí být v létě pěkně veselé. V této době je však liduprázdná a okolní útesy lákají k potápění.

-pláž Palermského zálivu
spíš nabízí pohledy na přístav ponorek které mizí v útesu a na ostrůvek na němž je pevnost postavená Ali Pašou Tepelenským. Před Sarande stojí za to pláže u vesničky Nivica-Bubar a městečka Perporimi.

-pláže v Sarande
v jižním letovisku, se vinou kolem zálivu ve tvaru podkovy. Před vámi co by kamenem dohodil je řecké Korfu. Nad vámi hotýlky a nad nimi paneláky. Všude samá hospůdka a reprodukovaná hudba. Nic pro našince.

-pláže pod Sarande
jsou již velmi komerční a spíše tato místa přiláká milovníky archeologie.

Pojízdná opravna
Proražená vana na Renaultu byl první počin naší opravárenské činnosti. Po čase se u vleku s potápěčskou technikou začalo naklánět kolo. Trhá se náprava. Nezbývá než na pláži odmontovat celou nápravu a zajíždíme do Himare k našemu hoteliérovi. Ten nás odváží do dílny místního Řeka, kde místo svěráku přivaří nápravu na kolejnici. Pak už raději bere dílo do ruky Honzík Taty. Zavaří utržený díl. „Máš tady brusku?“ „Mám“, a přináší úhlovou s kotoučem o průměru snad 30 cm a bez krytu. Po spuštění navíc rozklepe ruce, neboť kotouč je excentrický. Vybrousíme svár, zaplatíme na naše 100,- Kč. V hotýlku dáme ještě pivo a hurá „domů“. Na pláži pak odvádíme několik opravárenských akcí. Praskl člun. Lepíme. Vichřice přicházející jednoho dne nám láme tyčky u plachty a tak lepící páskou a klackem vše napravujeme. Jediné co se nezachránilo bylo lehátko Radky, které v ohromných kotrmelcích odléta na Korfu. Pod Pepu praská židle. Neunesla tu zodpovědnost. Lepící páska musí nastoupit. I centrála si chvíli zahrála na nemocnou. Šikovné ruce ji ale přivedly k rozumu a zase vesele bublala. Zapadáváme taky s Meďourem do písku a tak hever, podložit kamenem a …… Znova hever a…….. Vítězíme i nad pískem! Tato zkušenost se nám hodila když v neděli přijelo auto s místními a zapadlo. Hever však neměli, ale pod vedením Habži řešíme i tento úkol. Cestou zpět ještě v Albánii praská Habžovi výfuk. Zastavujeme u „Autoopravny“. „Máte autogen?“ Odpovědí je známé albánské slovo „Jo“, tedy ne. „…..my tady opravujeme tak, že z vrakoviště vezmeme díl, upravíme ho a namontujeme…“ Posílají nás o 10 km dál. Tam je dílna. Tady Habžovi nabídnou vyvíječ plynu z počátku minulého století, kdy se na karbid nalije voda a vzniklým plynem se svaří. Svářecí drát po delším hledání nacházejí v hromadě šrotu. Habžík se slovy „buď to zavaříme, nebo vybouchnem“ výfuk opravil. Příště by bylo potřeby vzít pojízdnou dílnu V3S.

Návrat
Balíme kemp. Moc se nám odtud nechce. Čas se ale naplnil. Balíme plachty, potápěčský vercajk, spacáky, stolky a auta se řadí k odjezdu. Pomalu projíždíme pláží, kolem včelích úlů, bunkrů, které chránily náš pobyt. Cesta se prudce zvedá po vápencové kamenité cestě. První projíždí Mercedes Vito a je to! Je nahoře. Další auta zde zápasí s prašnou cestou. Mají přední náhon a tak se kola zahrabávají. Nezbývá než sesednout a každé zvlášť přes kritický úsek přetlačit. V puse prach, kamínky i kousky pneumatik lítají kolem našich hlav. Ale dokázali jsme to! Opět stoupáme tisíc výškových metrů po asfaltových serpentinách do sedla Llogar. Poslední pohledy na Korfu, na „naši Českou pláž“, na světlomodré Jónské moře. Za sedlem zastavujeme u hospůdky a dáváme poslední jídlo, poslední pivo. Venku se otáčí jehně na grilu, druhé čeká na jehle. Jídelní lístek je plný názvů, ale nikdo z nás neví co to je. A tak se ptáme „Máte bů,bů?“, myšleno hovězí. Odpověď „Jo“ – což znamená s přikývnutím hlavou – ne! „Tak tedy máte bé, bé?“ „Po, sa?“ - znamená „ano, kolik“? „A máte taky chro, chro?“, přidává se Bubu Luboš. „Po, sa?“ Tak tedy kolik? Pár rukou nahoře při „chro chro“, již více při „bé, bé“. K oválnému talíři grilovaného masa na dřevěném uhlí dostáváme pivo, hranolky, tzatziky, mísu řeckého salátu,kafe. Někdo šoupne i sedmiletou Metaxičku. Sotva funíme při závěrečných soustech a platíme každý jen 10 Euro! No nekup To! Dále následuje už jen honba za ujetými kilometry. Vracíme se severně kolem Skadarského jezera směrem na Podgirici. Ve tmě jedeme po „asfaltové“ silnici široké tak 5m, plné rigolů. Proti nám projíždějí kamiony TIR. Je to jediná cesta ze západní Evropy. Cestou je i několik policejních vozů zaparkovaných na bočních cestách. Tady bylo asi před pár lety veselo, jak mi pak doma potvrdil jeden kamioňák z Čelákovice, který tu byl před deseti lety s kamionem a domů z auta přivezl jen šasí. Na hranicích se má platit 1euro za den pobytu. Na nás chtějí nejdříve 26 E. Nakonec platíme 30 za všech pět aut. Nechápeme, ale bereme to! Černohorci se na hranicích jen zeptají na cigarety, alkohol a drogy. A jestli nepašujeme nějakého Albánce a můžeme jet. Další cesta přes Černou Horu a Chorvatsko byla už jen řidičskou rutinou až na momenty, kdy usínajícímu Čigimu nestačila šíře dálnice. Pár bloudících okamžiků ve Slovinsku abychom se vyhnuli dálnici. Občas zastavujeme. „Kolik jim dáme Karele 10, nebo 15 minut?“ „Není to moc?“ Překročení hranic bylo za krutého deště. Bývalý hraniční přechod a jsme ve Znojmě. To že jsme doma potvrdil Karel sedící vzadu za cedulí Znojmo. „Asi už budeme v Čechách!“ „Jak jsi to poznal?“ „Už mám českej signál na mobilu!“ Zastavujeme u motorestu a dáváme si české jídlo. Když odjíždíme, zjišťujeme, že u Renaultu je rozbité zadní okno. Zatracení zloději! Někdo je ale vyrušil. Nic neukradli. Před odjezdem vládly trochu obavy z Albánie. Ministerstvo zahraničních věcí na svých webových stránkách dokonce varuje: „Albánie není vhodná pro individuální rekreaci vzhledem nebezpečí v této zemi…..“ Já varuji: „Naše země není vhodná důvěry“. Faleminderit Shqiperia – Děkujeme Albánie! Děkujeme ti Albánie za čtrnáct dní nevšedních zážitků. Milých lidí kteří nám vždy podali pomocnou ruku, překrásných hor, azurového moře, písčitých vyhřátých a liduprázdných pláží, modravých hlubin, lahodných melounů, voňavého skopového, sytého červeného vína, albánského koňaku, žhavých dnů, nocí pod padajícími hvězdami, a hromadou nečekaných zážitků. Krásného potápění,………… Bude to tu brzy zastavěné, vkročí sem civilizace…… Příjdou zákazy. Dnes sic v Evropě, ale přeci jen mimo ni! Nemusíme utrácet za exotiku a lítat za moře. Stačí najít odvahu a vyrazit. Příští rok proto jedeme kam? Albánie čekej nás zas!

Mirupafshim! Nashledanou!

    V. Štibinger

---